Názory

Svoboda jako věčný zápas s pokoušením

(projev k výročí 17. listopadu 1939/1989)

Vážené dámy, vážení pánové,

dovolte mi hned na úvod svého dnešního vystoupení k výročí listopadových událostí 1939 a 1989 vystavit – obrazně řečeno – mysl každého z vás nekomplikované řečnické otázce. Jaké slovní spojení se vám asociativně vybaví, řekne-li se svoboda? Mně osobně pokoušení. Vnímám totiž ten takřka neohraničený prostor svobody, který nám zaručuje úplnou volnost přemýšlení, vyjadřování i každodenního konání, jako imaginární společenskou arénu, ve které jsme neustále někým nebo něčím pokoušeni. Nejčastěji ovšem nástrahami zla, netolerance či politické autokracie, které nás – mnohdy ruku v ruce a vskrytu – provázejí od počátku světa se záměrem tu více, tu méně, rychleji, nebo naopak plíživě ukrajovat si z atomů svobody jedinců i jednotlivých lidských společenství. Jde o pokoušení, které umožňuje v mnohém snadnější vládnutí. Pokoušení, které nás navádí k vědomému rozlišování těch, kdo profitují s aktuálními vítězi od domnělých vnitřních nepřátel; pokoušení, které v nás podněcuje titulkové předsudky proti všem možným názorovým, občanským i národnostním menšinám a jejich projevům; pokoušení, které nás svádí rozhodovat v úzkém kroužku zasvěcenců bez ohledu na veřejný zájem, zato však v sobeckém zájmu soukromém. Zkrátka jsme v našem prostoru svobody bez ustání pokoušeni, pokud jde o naši morální pevnost a vnitřní vůli odolávat nejrůznějším mocenským slabostem či lákadlům krátkodobého prospěchu.

Aby ale nedošlo k mýlce – přestože možnými důsledky nebezpečné, chápu pokoušení do jisté míry i jako jev pozitivní. Umožňuje totiž – alespoň těm vnímavějším z nás – uvědomit si prvořadě limity svobody, její vnitřní křehkost i zranitelnost vůči vnějším atakům. Podivujeme se například začasté, kam až dokáže zajít nenávistná a účelově lživá diskuze na sociálních sítích. A obáváme se, že ta bezbřehost netolerance je začátkem konce naší svobody a demokracie. Ne nutně. Sama svoboda totiž ten konfrontační prostor potřebuje k uvědomění si sebe samé. K aktivaci automatických obranných štítů, které jejich nositelům nedovolí podlehnout pokoušení. Jen tehdy si totiž můžeme svobodu zachovat, pokud si ji dokážeme i sami uvědomit; pokud neustoupíme za pomyslné hranice únosnosti; pokud se dnes a denně bereme za stabilitu a nezávislost veřejných institucí; za nepostradatelnost každodenního veřejného hlasu v podobě nejrůznějších občanských spolků a komunit; za ochranu individuální identity každého jednoho člena našeho společenství; za pozvednutí nejslabších a nejohroženějších.

Zakladateli moderního konzervatismu Edmundu Burkovi je připisována snad až příliš často uváděná věta – K vítězství zla stačí, když slušní lidé nebudou dělat nic. Ve skutečnosti jde ale jen o poněkud zjednodušenou parafrázi původní dva a půl století staré Burkovy myšlenky – Když se zlí lidé spojí, musí se spojit i ti dobří; jinak padnou jeden po druhém jako nelítostná oběť v hanebném boji. Významový rozdíl obou sdělení je přitom naprosto zřetelný. Zatímco nepůvodní parafráze jen varuje před pasivitou, originální Burkův výrok naopak otevřeně vyzývá každého k povinnosti nemlčet, k vlastnímu bezprostřednímu jednání. Ze smutných kapitol naší historie sami dobře víme, že pro zachování svobody a demokracie nestačí jen nepřidat se ke zlu. Slušných lidí, kteří v době komunismu jen pluli na vlně všeobecné společenské konformity s režimem výměnou za relativně bezstarostný život, nebo těch, kteří dokonce otevřeně podlehli pokoušení, byly v Československu milióny. Milióny bezejmenných. Těch skutečně odhodlaných, kteří i v nejtěžších dobách projevili aktivní osobní statečnost a vzdor, byl jen zlomek. Horáková, Peroutka, Patočka, Havel, Burešová, Kriegel, Černý, Palach, Zajíc, Kubišová, Kryl, Mašínová i její bratři a někteří další. Kde bychom dnes byli bez jejich vnitřní pevnosti a vůli odolat pokoušení? A kde bychom byli bez relativně úzkého společenství studentů, umělců a intelektuálů různých profesí, kteří už v prvních hodinách po 17. listopadu 1989 otevřeně vyzvedli hodnoty svobody a strhli pro ně nakonec i ty milióny do té doby bezejmenných? Protože pokoušený dav, jak známo, obvykle přichází, teprve až když je rozhodnuto.

Jedna z vůdčích osobností liberecké listopadové revoluce Ladislav Dušek si ve svých návodech na použití života mezi mnoha jinými krásnými hesly poznamenal – Drbej pejsky na hřbetě. Odmyslíme-li si prostý půvab téhle věty o vzájemné náklonnosti člověka a zvířete a vtiskneme-li jí naopak významně přenesený filozofický podtext, zaznamenáme v tom výroku náhlé existenciální napětí; málem až elementární mefistofelskou poučku, jak může zosobněné zlo prostřednictvím pokoušení dosáhnout v lidském světě svého. Známe snad z historie málo příkladů toho, kdy stačilo s lidmi jen obratněji zacházet, aby mnozí z nich bezděčně splnili, nač si zlo pomyslelo? Je to totiž jeden z obludných atributů pokoušení, jakým vlastně působí na duši a svobodu člověka – tak neuvěřitelně vábivě, tak záludně lákavě, tak nebezpečně přitažlivě, až může způsobovat vzájemnou závislost. Svoboda je zkrátka věčný zápas s pokoušením. Nesmíme se bát mu odolávat. Nesmíme se bát netolerovat netoleranci. Nesmíme se bát nemlčet na ochranu sužovaných zlem. Jen tak dokážeme pokoušení přemoci i sami v sobě.

17. listopadu 2025, Památník obětem komunismu/Liberec

Starší příspěvky: