Názory

Hitlerové, Stalinové, Putinové a ti druzí. Stále mezi námi

Dámy a pánové,

píšeme letos devětasedmdesátý rok po nejbrutálnějším konfliktu v evropských dějinách. Celý jeden naplněný lidský život už uplynul od doby, kdy předci našich předků se strojovým chladem a leckdy i s hrůznou zálibou sobě vlastní vraždili muže, ženy i děti na základě zvráceného rasového paradigmatu, pro jejich hendikep nebo jen odlišný názor; kdy milióny vojáků přišly hrdinně, ale nejednou i zákeřně o život na rozsáhlých bojištích tří front; kdy neméně nevinných civilistů zahynulo v troskách svých domovů; kdy statisíce žen byly vojsky různorodých jazyků často opakovaně znásilňovány a utýrány; kdy se nad celým kontinentem vznášel jen duch destrukce člověka a ničení a rabování majetků. Svým dílem se na tom všem podílely armády útočící i osvoboditelské. Nikdy oběti druhé světové války nespočítáme přesně. Nikdy se nedozvíme, jakou krutostí a ponížením před smrtí prošly. A přesto. Přesto píšeme už třetí rok nového evropského konfliktu. Stejně tak dobyvačného, stejně tak brutálního, stejně tak úkladného. Konfliktu, v němž se jedna z vítězných armád z pětačtyřicátého stala sama agresorem a okupantem. A dřív či později se stejně jako nacistické vojsko také stane poraženým. Nepochybuji, že nejen v morálním smyslu slova.

V čem ale tkví příčina obou tak jen zdánlivě nesouvisejících konfliktů? Jak je vůbec možné, že k nim dochází v Evropě, staletími kultivované duchovní i filozofickou etikou? Zvykli jsme si říkat – to Hitler, to Stalin. To Putin. Ale to je až příliš zjednodušující. A také příliš sebevyviňující. Alibistické. Ta skutečná příčina je v nás samotných. To my sami z podstaty své člověčí slabosti podléháme pasti agresivního politického populismu a jeho líbivých hesel. Příliš snadno věříme jeho laciným a bezbolestným řešením. Bez přemýšlení, ba dokonce z vlastní pohodlnosti se podvolujeme vyvolávané psychóze ulice či uměle živené bezbřehosti sociálních sítí, které doslova uřvou kdykoli kohokoli. Necháváme se konejšit populistickými sociálními sliby, aniž bychom si vůbec připustili, že jde jen o nereálná a pomíjivá lákadla. Až příliš lehce se vzdáváme své vlastní zodpovědnosti za chod společnosti. A sami sebe utěšujeme, že stát se o nás přece vždycky postará; a přitom se musíme právě my postarat o něj. To nejcennější, co jako lidé máme – tedy schopnost racionálně myslet a rozhodovat, bláhově opouštíme a vkládáme do rukou populistů ve víře, že postupně kumulovanou moc nezneužijí proti nám. Ani proti ostatním. Aniž bychom si uvědomili, že jen vršíme již mnohokrát zažité vzorce, protože populisté odnepaměti z přirozenosti lidské povahy baží jen po moci a hlavně po jejím udržení. Za každou cenu. Moc. To fascinující pozlátko, které ty skutečně zodpovědné jenom tíží, je totiž každodenní potravou jejich nezřídka psychopatické mysli.

Evropou obchází strašidlo populismu, chtělo by se říci v mírné parafrázi na jeden neblahý historický text. Kolik z nás zde shromážděných věří v hodnotu politických, občanských a sociálních práv, v individuální svobodu, toleranci, solidaritu mezi lidmi, demokracii? A kolik z nás je také ochotno je bránit? Slovem, písmem, vlastním angažmá ve veřejném prostoru, ale třeba i okamžitou ztrátou nějaké osobní výhody? Postavit se zlu nesmí být těžké. Pokud toho nejsme schopni, pak ne náš soused, ne ti druzí, ale jeden každý z nás je osobně zodpovědný i za rozklad demokracie, za tolerování netolerance, za absenci lásky, za šíření nenávisti, za příští utrpení a marasmus, za budoucí války. Nic nezměníme na tom, že Hitlerové, Stalinové, Putinové a jim podobní jsou a budou stále mezi námi. Ale musíme mít odvahu se jim kdykoli vzepřít. Pokud se toho vzdáme, vzdáváme se tím i sami sebe. 

8/5/2024

Projev k 79. výročí osvobození - Štefánikovo náměstí, Liberec

Starší příspěvky: