Navrhl jsem Jiřího Moulise na vyznamenání města

Navrhnul jsem Jiřího Moulise (1925 - 2004), bývalého dvojnásobného předsedu Městského národního výboru, na vyznamenání statutárního města Liberec. Město mělo tuto významnou osobnost ocenit už dávno; patrně v tom ale bránil Moulisův pětiletý služební poměr u SNB v letech 1945 - 1950. Mám za to, že Jiří Moulis se při své službě u bezpečnosti ničeho zavrženíhodného nedopustil a svou prací pro město tento - snad malý - hřích mládí násobně převýšil. V následujícím textu jsem co nejplastičtěji zpracoval Moulisův medailon, a to vč. záznamu z jeho služební karty u SNB.

Jiří Moulis (30. 7. 1925 – 14. 3. 2004)

I. Jiří Moulis stál v čele Liberce jako předseda městského národního výboru (dále jen MěstNV) ve dvou naprosto zásadních okamžicích. Poprvé v letech 1964 až 1969, kdy jako idealista a liberálně smýšlející komunista inicioval rozvoj města v architektuře, urbanismu, výstavbě bytů či kultuře. "(Moulis) …přál společenským změnám a řízení města se za něho pozvedlo na novou kvalitu. Usiloval o zvýšení pravomoci městského národního výboru a za účelem vypracování nového statutu města pozval na radnici skupinu odborníků z předsednictva vlády (1966)." (Karpaš a kol. 2004: 431). Podle Moulise, v roce 1968 předsedy Svazu měst a obcí, se národní výbory – do té doby prodloužené ruce státu – měly přeměnit ve skutečné samosprávy; k tomu ale došlo až v roce 1990.

Za jeho působení například národní výbor v rámci úřadu vytvořil Útvar hlavního architekta a nechal vyrůst tehdejší špičku (nejen) liberecké architektury v ateliéru SIAL i jeho tzv. Školku (Hubáček, Masák, Binar, Patrman, Švancer, Švarcová a mnozí další). "Moulis dal SIALu autonomii v podobě samostatného projektového podniku města a byl hlavním iniciátorem myšlenky, že Liberec podpoří každý rok stipendiem jednoho či dva absolventy architektury, kteří vnesou do města nové, svěží nápady." (Zeman 2011:111, podobně Melanová a kol. 2017:370-372). Moulis osobně stál i za výstavbou nového pavilonu Libereckých výstavních trhů – F (Bytex), jehož architektem byl Miroslav Masák (1965): "V roce 1964 se stavěl první pavilon nových Libereckých výstavních trhů a bylo potřeba získat materiály a výrobce atypických prvků drobné stavby. Pan primátor společně se Stanislavem Bartoníčkem s námi jezdili do Mechaniky Prostějov, Plastimatu Libuň, do Napaka v Praze, do Válcoven trub Chomutov a ke slovenským pilám. Přesvědčovali, žádali, prosili a pavilon v roce 1965 stál." (Z Liberce udělal místo se světovým renomé, vzpomíná přítel exprimátora Moulise in Impuls.cz, 24. ledna 2023). Hlavně Moulisovou zásluhou se v Liberci v roce 1969 konalo významné mezinárodní sochařské sympozium Socha a město – předseda MěstNV přitom trval na tom, aby se akce uskutečnila i přes srpnovou okupaci Sověty. (Melanová a kol. 2017:397)

Mimořádně statečné chování projevil ve dnech srpnové okupace roku 1968, kdy spolupracoval s Václavem Havlem, Janem Třískou a dalšími libereckými intelektuály a před sovětskými okupanty ho musela chránit skupina dobrovolníků. Známé je například Havlovo provolání Všem občanům! z 26. srpna 1968, nad kterým převzaly autorství a zodpovědnost tehdejší liberecké správní a stranické orgány a v němž vyzývaly veřejnost k odporu vůči sovětským vojskům. Moulis v průběhu okupace například osobně posvětil ilegální vysílání televizního studia Sever z vrcholu Ještědu (Karpaš a kol., 2004: 270), rada MěstNV pak 26. srpna dokonce uznala televizní středisko za své zařízení, odmítl také ještě 19. prosince 1968 přijmout delegaci sovětských vojáků atd. Po upálení Jana Palacha pak rada MěstNV schválila 4. února 1969 přejmenování Ludmiliny ulice na Palachovu (Karpaš a kol., 2004:474-475); název ale vydržel jen dočasně. Pro své postoje proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy musel Moulis v říjnu 1969 z MěstNV odejít, dalších 20 let pak byl perzekuován a pracovat mohl jen manuálně.

II. Od 3. února 1971 do 1. prosince 1989, kdy byl archivován, na Moulise normalizační kontrarozvědka vedla svazek s krycím jménem Šerif (odkaz k jeho působení v roce 1968). Moulis byl sledován jako nepřátelská osoba (označení ve svazku NO) a souběžně byl svazek po určitou dobu veden jako tzv. signální. Tedy byl preventivně sledován pro podezření z možné protistátní činnosti. Jinak řečeno, podobně evidované osoby (a jejich rodinné příslušníky) režim objektivně šikanoval v jejich společenském uplatnění, zaměstnání apod.

III. Na konci roku 1989 Občanské fórum Moulise vyzvalo, aby se do úřadu předsedy MěstNV vrátil. Inicioval pak mj. opravu Masarykovy ulice či náměstí před radnicí, národní výbor pod jeho vedením zahájil první malé privatizace (restaurační a potravinářské provozovny), usiloval znovu po 20 letech o obnovení statutu města, což se 4. září 1990 také podařilo – Liberec se tak stal statutárním městem. Při říjnových oslavách výročí republiky byl na špičku radnice rozhodnutím rady instalován český lev (Karpaš a kol., 2004:534). V listopadových obecních volbách v roce 1990 již Moulis nekandidoval, přestože měl původně být lídrem kandidátky OF. "Významnější střety jsou uvnitř libereckého OF, které v souladu s celkovým trendem v hnutí kormidluje stále víc doprava. V době sněmu byl dosavadní starosta Jiří Moulis, muž Pražského jara, ještě považován za oporu kandidátky. Před několika dny byl na základě sílící nedůvěry části veřejnosti, po závažné kritice zprava, z kandidatury odvolán." (Kdo provětrá kotlinu? in Lidové noviny, 23. listopadu 1990) Podle různých zdrojů ale byl za Moulisovým politickým koncem spíše nátlak politické konkurence v OF, resp. výhružka skandalizace jeho poválečného působení v SNB.

IV. Jak vyplývá z Archivu bezpečnostních složek (dále jen ABS), Jiří Moulis byl od 4. června 1945 do 30. dubna 1950 ve služebním poměru u Sboru národní bezpečnosti (SNB); od 1. července 1949 pak byl přidělen ke krajskému velitelství StB Liberec. Z SNB nakonec odešel jako vrchní strážmistr na vlastní žádost dohodou a nastoupil jako bezpečnostní referent na Krajský národní výbor (zrušen společně s Libereckým krajem územní reformou k 30. červnu 1960). Dokumenty ABS dále vypovídají, že Moulisově důvodům k odchodu z SNB (sám je ve služebním spisu popisuje jako zhoršení zdravotního stavu po špatně provedené operaci křečových žil) jeho nadřízení nevěřili; těmi pravými podle nich byly neshody s novým vedením krajského velitelství, nesouhlas s odsouzením bývalého velitele Mádla a s následným převelením do Rumburku, protože "stávalo nebezpečí, že by tento (liberecký – pozn. il) kolektiv ještě narušoval. … Vrch. stržm. Jiří Moulis byl úzce spjat s bývalými osobami a poměry na KV StB Liberec a stavěl se naprosto záporně ke změnám, které zde nastaly a ke snahám k ozdravění celého kolektivu zdejšího krajského velitelství." SNB, jmenovitě krajský velitel kpt. Kupec, tedy 22. dubna 1950 jeho žádost doporučil k vyřízení s doprovodným komentářem, že Moulis "je politicky méně vyspělý, s měšťáckými prvky, ctižádostivý a značně ješitný." Vzhledem k tomu, že se jedná o tzv. kádrové materiály totalitní bezpečnosti a že osobní vztah pisatele a Moulise byl zjevně nedobrý, je třeba jejich objektivitu brát se značnou rezervou. Ze služebního spisu Jiřího Moulise v ABS nicméně nevyplývají žádné negativní aspekty jeho pětiletého působení u SNB.

V. Osoba Jiřího Moulise ještě nebyla historiky objektivně zhodnocena, souvislejší zmínky o něm lze najít jen v Dějinách Liberce (Melanová a kol., 2017) a v Knize o Liberci (Karpaš a kol., 1996, 2004, 2022); dílčí pak třeba v Zemanově monografii o liberecké architektuře a urbanismu (2011). Ve všech případech je jeho působení hodnoceno jako pozitivní doba tání a rozvoje města. Určitou plasticitu o osobě Jiřího Moulise však mohou dodat následující citace, které dobře dokreslují dobový kolorit i osobnost předsedy MěstNV –

"Ve druhé polovině šedesátých let došlo v Liberci, kde jsme tehdy působili, k pozoruhodné změně. Primátor Jiří Moulis byl ochoten naslouchat hlasům různých odborníků a odborníci, nejen architekti, byli ochotni své názory sdělit a praxí podepřít. Mohli jsme žádat, protože jsme i nabízeli. Dialog a výsledná proměna nálady vedly ke změně vztahů, k nové vážnosti oboru, k úpravě podmínek a lepším výsledkům naší práce. Tehdejší spokojenost, na kterou rádi vzpomínáme, byla důsledkem shody na cestě k cíli, ochoty k porozumění a především důvěry, vzájemné osobní důvěry obou stran."

(architekt Miroslav Masák o pozitivní roli politiky v architektuře in Plášková (ed.) 2018:97)

"Vážil jsem si Jirky jako nikoho jiného na té politické scéně, byl rozeným vůdcem, měl bohaté životní zkušenosti a rozhodoval se vždy s nejvyšší odpovědností. Cizí mu byl každý populistický krok, tím hůř jsem nesl, když po roce devadesátém na něj různí konjunkturalisti chystali politické léčky a skandalizování. Několika faulům jsem dokázal zabránit a Jirku včas varovat, ale bylo smutné se na tu bezúroveň jen dívat."

(dr. Jan Šolc v kondolečním listu paní Jiřině Moulisové, 24. března 2004)

"Byli jsme se ženou a Janem Třískou tu noc náhodou v Liberci u našich tamějších přátel a zůstali jsme tam potom celý ten dramatický týden, protože naši přátelé nás okamžitě zaintegrovali do libereckého odbojového dění, smím-li to tak nazvat. Působili jsme v tamějším rozhlase, já psal každodenní komentáře, Honza je předčítal, vystupovali jsme i v televizním studiu, narychlo zřízeném na Ještědu, pracovali jsme ve stálém štábu předsedy městského národního výboru, pomáhali koordinovat různé akce, já psal předsedovi proslovy a napsal jsem dokonce obsáhlé prohlášení OV KSČ,ONV, OV NF, MěstNV atd. k obyvatelstvu, které pak vysílal pouliční rozhlas a které bylo všude vylepeno. Myslím, že to bylo poprvé a naposled, kdy jsem měl příležitost promlouvat k národu ústy takových ctihodných institucí.

…

Vzpomínám na příznačnou historku: postrachem Liberce a okolí byla jakási stočlenná parta dosti drsných trampů, úřady si s nimi dlouhou dobu nevěděly rady. Tu partu vedl jistý Farář. Krátce po vpádu okupační armády se objevil tento Farář na radnici u předsedy a řekl mu: "Šéfe, jsme vám k dispozici!" Předseda byl trochu zaražen, ale zkusmo té partě zadal úkol: "Dobrá, sundejte tedy v noci všechny cedule s označením ulic, aby se tu okupanti nemohli orientovat. Nehodí se, aby to dělalo SNB." Farář přikývl a druhý den ráno byly pod schody radnice úhledně srovnány všechny liberecké cedule – tedy žádné demolování: čekaly na dobu, kdy budou opět instalovány. Farář ohlásil splnění úkolu a žádal další. Vznikla z toho zvláštní spolupráce, jejímž výsledkem například bylo, že po dvou dnech měli členové Farářovy party na rukávech pásky pomocné stráže VB a po městě chodily tříčlenné hlídky: uprostřed uniformovaný esenbák a po jeho bocích dva dlouhovlasatí trampové v džínách jako jeho pomocníci. Tahle parta také vykonávala nepřetržitou strážní službu na radnici, hlídala starostu a přísně kontrolovala všechny, kdo šli do budovy. Byly to sugestivní výjevy, když bylo třeba celé schodiště radnice plné těchto chlapců a oni při své službě hráli na kytary a zpívali "Massachusetts", tehdejší světovou hymnu hippies."

(Václav Havel – Vzpomínka na srpnové dny 1968 in Karpaš a kol., 2004:472)